Kartička číslo dvacet čtyři - 4. neděle v mezidobí
Být v klidu
Byl konec ledna, krajina byla pokrytá sněhem a ptáčci měli hlad. Bylo třeba zaletět na krmítko, aby se mohli najíst. Eda s Jájou se nabídli, že zbytku rodiny přinesou něco k snědku, aby nemuseli do zimy všichni. Rozhodli se, že navštíví vesnici.
Když tam přiletěli, přemýšleli, které krmítko by mohli vyzkoušet. „Pamatuješ si, Edo, jak jsme tady minule byli celá rodina, nemohli jsme nikde najít potravu a pak najednou přišel hodný pán, který nám nasypal? Co kdybychom se vrátili přesně na to místo, kde se to stalo?“ navrhla Jája. Eda souhlasil: „No jasně, že si to pamatuji!“ Letěli tedy přes celou vesnici. Chvíli jim trvalo, než ten domek, u něj krmítko a o něco dál na stromě pověšenou lojovou kouli našli.
Na krmítku zrovna seděly dvě sýkorky. Společně s Edou a Jájou tam tedy byli celkem čtyři. To ale vůbec nevadilo, krmítko bylo dost velké. Zobali zrní a u toho si povídali. Sýkorky jim vyprávěly, jak tráví zimu, a o tom, jak se těší na jaro. Co pak budou za teplých dní všechno podnikat a kam budou létat. „Minulé jaro jsem byla až u vysoké hory, která je za hezkého počasí vidět támhle v dálce,“ vytahovala se jedna z nich. Eda s Jájou jim pak zase řekli o svých výletech.
Jája chtěla sýkorkám také povědět, co se jim na krmítku stalo při poslední návštěvě. „Měli jsme velký hlad, ale nikde jsme nemohli najít nic k snědku. Na tomhle krmítku jsme našli pár zrníček, ty jsme si rozdělili, ale nestačilo nám to. Byli jsme už trochu zoufalí, protože jsme měli opravdu hlad. Chtěli jsme letět domů, ale napadlo nás, že bychom se mohli pomodlit. Když jsme to udělali, přišel pán, který nám zrníčka dosypal. Bylo to krásné znamení, že Bůh se o nás stará.“
Sýkory se na ně nechápavě podívaly. Pak pohrdavě odpověděly: „Vy jako věříte, že to zařídil Bůh, jo? Vy věříte, že Bůh je? Ha ha ha! Taková hloupost! Copak jste Boha už někdy viděli?“ Eda s Jájou si uvědomili, že Boha nikdy neviděli. Nevěděli, co mají sýkorkám odpovědět, ale ani o tom už vlastně nemuseli přemýšlet, protože ty dvě zamávaly křídly a zmizely v dálce. Ptačí sourozenci pak byli chvíli zaražení a zamyšlení.
Rozhodli se, že už také poletí domů. Společně přemýšleli nad tím zvláštním setkáním, které se před kratinkou chvílí událo. Eda se sdílel se sestrou: „Je pravda, že jsme Boha nikdy neviděli. Ale mně to vůbec nevadí. Mám pocit, že ho nepotřebuji vidět. Že prostě vím, že je se mnou, a jsem si jistý, že mi pomáhá.“ „Mám to stejně,“ přidala se Jája. Sice mě reakce sýkorek překvapila, ale ve svém srdíčku jsem byla úplně klidná. Vím, že Ježíš je s námi a že si nemusíme z posměchů jiných zvířátek nic dělat.“
Lk 4,30: On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
V dnešním evangeliu čteme, že Ježíš byl klidný, i když byli lidé proti němu. Stejně tak byli klidní naši ptáčci a podobně můžeme být klidní i my.
Tip na modlitbu: Ježíši, děkujeme ti, že jsi pořád s námi. Víme, že nás neopouštíš ani v situacích, které jsou pro nás těžké. Ty ti teď chceme odevzdat. (např. když se nám někdo směje, když nás něco bolí, když jsme smutní…) a ostatní vždy společně dodají: ...ty jsi s námi, Ježíši.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 25 v neděli 6. února: klid
