36. Oddanost
Následuji Ježíše, jako ovce následují Dobrého Pastýře.
21. dubna 2024, 4. neděle velikonoční
Jan 10, 16: „Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.“
Celé evangelium: Jan 10, 11–18
Setkání s koněm
Děti se probudily brzy ráno, už za úsvitu. Bylo to tím, že šly brzy spát. Nevadilo jim to. Nasnídaly se a vyrazily na další cestu. Prošly lesem a před jejich zraky se otevřely zatravněné kopce. Pásly se na nich ovce, krávy a koně. Nebylo ale jasné, kdo se o ně stará, pastviny ani nebyly oplocené. Bylo to zvláštní, ale vypadalo to, že zvířata se o sebe starají sama.
Sofi, Klárka a Olík tedy procházeli přes tyto pastviny. Zvířata na ně kývala hlavou a usmívala se. Některá se nechala pohladit. Najednou za nimi přiklusal statný hnědý kůň a začal se s nimi bavit. Vůbec je to nepřekvapilo, protože v téhle zemi už potkali mnoho mluvících zvířat. „Nazdar, kamarádi,“ začal přátelsky. „Vítejte na našich pastvinách. Odkud jdete?“ začal. Děti mu ve stručnosti povyprávěly o své cestě. „Aha, tak to máte v nohách mnoho kilometrů. Nechtěli byste svézt?“ Děti koníkovu nabídku nadšeně přijaly. „Prosím, popovezl bys nás na konec těchto luk? Pak bychom už pokračovali sami. Nechceme si tuto cestu příliš zlehčovat.“ Koník pokýval hlavou a zavelel: „Tak si nasedněte!“
Vešli se mu na záda pohodlně všichni tři. Nejdřív s nimi šel krokem, pak začal klusat a chvíli cválal. Zanedlouho byli u okraje pastvin. Koník ale nezastavil, místo toho pokračoval v cestě lesem. „Prosím, zastav!“ křičely děti. „Kam nás vezeš? Rádi bychom sesedli.“ Kůň ale nezastavoval. Děti začaly mít strach, že je zaveze úplně jinam, než kam vede jejich cesta. Jak ale mají zjistit, jestli je kůň Satelův přítel, nebo ne? Těžko říct. Teď hlavně nevěděly, jak ho mají zastavit. Olivera napadlo kopnout ho do trupu. Udělal to s co největší silou. A to zabralo. Kůň zastavil a děti seskočily. „Copak, vy mi nevěříte?“ ptal se. Chtěl jsem vás dovézt na místo, kde by se vám moc líbilo. Byli byste tam jako v bavlnce. Možná byste ani nechtěli odejít. „Promiň, koníku,“ omlouvaly se děti, „my máme na této cestě svého průvodce a víme, že pro nás chce to nejlepší. Rádi bychom šli tam, kam nás zavede on, a ne tam, kam nás povezeš ty. Nehledáme pohodlí, chceme se dostat domů. Už jsme odmítli pobyt v paláci a odmítli bychom cokoli podobného. Ne že bychom nebyli rádi, že se o nás chceš postarat, ale patříme jinam.“ Koník na ně koukal s vytřeštěnýma očima. Trochu se urazil. „Tak víte co? Trhněte si nohou. Já jsem vás chtěl zavézt do čokoládové stáje. Mohli byste tam sníst tolik čokolády, kolik byste chtěli. Opravdu nechcete?“ „Ne, opravdu ne. Promiň,“ stály si za svým děti. Kůň už nic neřekl, otočil se a odcválal pryč. Dětem to ale nevadilo. Oddechly si.
Máš rád(a) koně?
Jaká zvířata můžeš potkat na louce?
Kdo se o ně stará?
Nechal(a) byses nalákat na čokoládovou stáj?
Myslíš si, že děti udělaly dobře, že se rozhodly jít dál samy?
