31. Vděčnost
Děkuji Ježíši za život.
17. března 2024, 5. neděle postní
Jan 12, 27: „Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.“
Celé evangelium: Jan 12, 20–33
Satelo
Když se s nimi Satelo zase rozloučil, bylo v jejich srdcích nějak divně prázdno. Mrzelo je, že s nimi nezůstal déle. Ale chápali, že má i jiné povinnosti. Šlapali pomalu do mírného kopce, všichni tři vedle sebe, a vzpomínali na všechna setkání s ním. „Když jsme ho poprvé uviděli,“ vzpomínala Klárka, měla jsem z něj tak příjemný pocit. Nebylo to, jako když se potkáme s jiným dospělým, třeba s učitelem nebo sousedkou. On na mě už od začátku působil jako náš kamarád. Jako někdo, kdo nám nechce rozkazovat, ale naslouchat a pomáhat.“ Sofie dodávala: „Pro mě bylo nejsilnější, když mě zachránil z té vysoké skály. Tolik se mi ulevilo, když mě objal. Cítila jsem se jako u mámy. Dokonce jsem se vůbec nebála lézt po laně dolů. A to jsem v tělocviku lezení po tyči i po provaze nesnášela a nikdy mi nešlo.“ „Já zase moc rád vzpomínám na ten táborák,“ přidal se Oliver. „Byla u něj tak přátelská atmosféra. Jindy bych se v noci v lese asi bál. Ale v tu chvíli jsem se cítil skoro víc v bezpečí než doma na zahradě. A jak říkala Klárka, bylo to s ním jako s kamarádem, či dokonce nejlepším přítelem.“
Razili si cestu zarostlou pěšinou, která se zužovala. Museli jít za sebou a věnovat veškerou energii chůzi, protože kopec byl čím dál prudší. Proto hovor přerušili. Všechny tři ale velice hřálo u srdce, že mají tak dobrého průvodce. Pociťovali obrovskou vděčnost, a kdyby věděli, komu mají za Satela děkovat, určitě by mu se slzami štěstí padli k nohám. V tu chvíli ale ještě netušili, co je už za chvilku potká.
Byl(a) jsi někdy na procházce či výletě na kopci?
S kým se cítíš dobře? Proč?
Co pro tebe znamená bezpečí?
