17. Víra
Boha nevidím, ale věřím, že dělá velké věci.
24. prosince 2023, 4. neděle adventní
Lk 1, 38: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“
Celé evangelium: Lk 1, 26–38
Kdo je Satelo?
Děti se se Satelem rozloučily a urychleně pokračovaly v cestě. Chtěly už být co nejdál od té divné skály. Pořád se ohlížely, jestli někde neuvidí toho nebezpečného orla. Vážně by nechtěly, aby někoho z nich znova unesl. Během cesty průběžně vymýšlely, kam by se mohly schovat, kdyby se zase objevil, ale zároveň doufaly, že nebude třeba takového úkrytu využít.
Když už byli všichni tři o pěkných pár tisíc kroků dál a dorazili na další louku u potoka, rozhodli se na chvilku posadit, odpočinout si a rozbalit si svačinu, kterou dostali. Když se s chutí zakousli do chleba a sýra, Klárka se s plnou pusou zeptala sourozenců: „Hele, a kdo je vlastně Satelo? Přemýšleli jste nad tím? Je to velmi zvláštní člověk. Ale v tom nejlepším smyslu. Je mi s ním moc dobře.“ „Souhlasím,“ přidal se Olík. „Je mi sympatický. Cítím se v jeho přítomnosti v bezpečí a vnímám, že se nemusím ničeho bát.“ Sofie s plnou pusou přikyvovala, a když polkla, dodala. „Já to vnímám tak, že je vlastně jedno, kdo to je. Důležitější je, že je tu pro nás a že nám pomáhá. Že se na něj můžeme spolehnout a že cítíme, že jsme pod jeho ochranou. Víme, že tato země je opravdu zvláštní, a shodli jsme se na tom, že máme pocit, jako by nás tu někdo pořád doprovázel. Cítíme, že nám tu někdo připravuje cestu, dopředu o nás říká všem, které máme potkat, a stará se o nás. Nemám tušení, kdo to je, ale myslím, že nám poslal i Satela. A cítím, že nás má rád.“
Olík i Klárka se Sofií souhlasili. Všichni tři se tak shodli na tom, že vnímají, že v této zemi nad nimi někdo bdí a má je rád. Netuší, kdo to je a nikdy ho neviděli, ale to jim nevadí. Stačí, když ví, že se nemusí o nic strachovat.
Co si rád(a) bereš na svačinu, když jdeš do přírody?
Měl(a) jsti někdy strach, že se ti venku něco stane?
Komu nebo čemu důvěřuješ? A nedůvěřuješ?
Věříš něčemu, co jsi nikdy neviděla?
