Kartička číslo sedm - 29. neděle v mezidobí
Setkání s vosou
„Víš, kde už jsme dlouho nebyli? Ve městě! Poleťme se tam podívat,“ navrhla jedno říjnové dopoledne Jája. Eda neměl nic proti. Do městské zástavby to měli kousek. Vydali se hned na cestu a už za pár minut se mohli usadit na bříze mezi panelovými domy. Spokojeně sledovali děti hrající si na pískovišti přímo pod stromem a na nedalekém hřišti. Na lavičkách seděly maminky a sledovaly své ratolesti. Některé přišly ve dvojicích, a tak nahlas probíraly, co se u nich doma za poslední dobu stalo zajímavého. Ty, které s sebou žádnou kamarádku neměly, si něco četly z obrazovky mobilního telefonu.
Děti se snažily vyklopit do písku co nejlepší bábovičku ve tvaru srdíčka, želvy nebo traktoru. Jeden starší klučina se snažil postavit hrad. Na hřišti si několik větších dětí házelo s míčem a jedna holčina se pokoušela je u toho vyfotit. Najednou se okolo ní začala motat vosa. Dívka ale byla tak zabraná do focení, že si obtížného hmyzu vůbec nevšimla. Po chvíli se vosa přesunula nad pískoviště. Začal kroužit okolo jedné z malých holčiček. „Jestli ona ji nepíchne!“ vypískla Jája. Dívenka si jí brzy všimla a začala okolo sebe vyděšeně máchat rukama. „Kristýnko, nemrskej sebou, nebo dostaneš žihadlo!“ zavolala na ni maminka a běžela jí na pomoc. Už bylo ale skoro pozdě. Vosa kroužila okolo čím dál rychleji a zmateněji a už už vytahovala žihadlo.
V tu chvíli Edu napadlo, jak by možná mohl ještě situaci zachránit. Hlasitě na hmyzí paní zakřičel: „Haló, voso! Nechej ji a poleť sem.“ Ta zpozorněla a otočila se směrem ke stromu, na kterém seděli naši ptačí hrdinové. Z toho, že na ni někdo zavolal, byla tak vedle, že úplně zapomněla, že chtěla malou Kristýnku bodnout. Přiletěla ke stromu a třepotala křidélky ve vzduchu těsně před čtyřma ptačíma očkama. „Ahoj, co jste zač? Nesezobnete mě?“ zeptala se nedůvěřivě. „Ne, nemusíš se bát. Já jsem jen nechtěl, abys té holčičce ublížila,“ odpověděl Eda. Pak malému černožlutému stvoření sestru i sebe představil. To jim pak prozradilo své jméno. Byla to Alenka.
Vosa pak vysvětlovala, že Kristýnce dát žihadlo nechtěla, ale že když ji někdo svými prudkými pohyby vyprovokuje, nemůže si pomoct. Jája se jí na to hned zeptala: „Alenko, jste vy vosy vlastně k něčemu užitečné? Promiň, že se tak ptám, rozhodně bych tě nechtěla urazit. Ale pořád mi to vrtá hlavou. Vždyť jen rozdáváte žihadla, která bolí. Není divu, že se vás pak lidé bojí.“ Alenka se nad její otázkou rozesmála. „Ale samozřejmě, že jsme užitečné! Vždyť pomáháme opylovat rostliny. Na světě je tolik květin, že včelky by to samy nezvládly. Všechna zvířátka jsou užitečná. Všechna mají na světě svůj jedinečný úkol, proto je každé z nich důležité. Kdyby některé z nás přestalo plnit svou úlohu, uškodilo by to ostatním zvířátkům i lidem. Každého z nás pověřil Pán Bůh něčím důležitým.“
Ptáčci pak řekli, že už musí letět domů, a tak se s vosou rozloučili a vydali se na cestu. Jája pořád přemýšlela o tom, co před chvílí slyšela. „Ten Bůh je prostě borec. Má to všechno tak dokonale vymyšlené. Jsem ráda, že ho můžu znát.“
V příběhu zaznělo, že každé zvíře má stejnou hodnotu. Stejné je to i s lidmi. Všichni jsou stejně důležití, všechny má Bůh rád. Všichni jsou si před ním rovni a všichni mají stejnou povinnost nežít jen pro sebe, pomáhat druhým a chovat se k nim hezky.
Mk 10,35-45: „Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Pokus se během tohoto týdne být pro někoho užitečný.
Tip na modlitbu: Bože, děkujeme ti, za to, že má pro tebe každý člověk stejnou hodnotu, že všichni jsou stejně důležití a prosíme ukazuj nám, kde jsme potřeba, jak máme pomáhat druhým lidem.
