Kartička číslo pět - 27. neděle v mezidobí
Omluva
Tatínkovi Strnadovi pořád vrtala lumpárna Jáji a Edy hlavou. Rozhodl se proto, že jim navrhne: „Co kdybyste se ježkovi zaletěli omluvit?“ Edu ten návrh trochu vylekal. „Tak to teda ne! Já se stydím. Stejně už se s ním nikdy neuvidíme. A ani ho vlastně vůbec neznáme.“ Jája se přidala. „Přesně tak. Nechápu, proč bychom ho kvůli tomu měli v lese znova hledat.“ Táta ale trval na svém. „Nezáleží na tom, jestli se s ním ještě někdy potkáte nebo ne. Protože to nic nemění na tom, že to, co jste udělali, bylo špatné. A Pán Bůh nás učí, abychom ve chvílích, kdy někomu ublížíme, dokázali svou chybu přiznat a říct mu: „Promiň.“ „No tak jo,“ přikývla ptáčata děti nadurděně. „Ale ani trochu se nám nechce.“
Letěli známou cestou přes pole a kolem potoka. Na kraji lesa chvíli přemýšleli, jak by mohli vypátrat, kde právě teď ježek je, a rozhodli se nejdříve podívat k hromadě listí u kamenů, kde se to celé seběhlo. Nakonec ho potkali na nedaleké pasece. Ježek je hned ucítil, přestal lovit žížaly a otočil se k ptáčkům.
Jája s těžko skrývanou váhavostí promluvila jako první: „Ahoj, ježku. Přišli jsme se ti omluvit.“ Eda nesměle pokračoval: „Házeli jsme po tobě žaludy. Teď už víme, že jsme ti ublížili. Mrzí nás to. Promineš nám?“ Ježek se smířlivě pousmál a odpověděl: „Inu dobrá. Odpuštěno. Ale už to, prosím, nikdy nedělejte.“ Ptačí sourozenci slíbili, že se taková lumpárna už nikdy nebude opakovat.
Pak si ještě chvíli povídali. Ptáčci se dozvěděli, že ježek se jmenuje František. Povídali mu, že bydlí u nedaleké louky a že moc rádi navštěvují les. Domluvili se, že Fandu ještě někdy přiletí navštívit. Po cestě domů se Eda sestřičce svěřil: „Teda, Jájo, mně se tak ulevilo. Jako by mi spadl ze srdce obrovský balvan. Jsem moc rád, že jsme se s ježkem setkali a že nám prominul, co jsme mu provedli.“ Jája přitakala, také měla radost. Pořád ale byla neklidná. V hlavě totiž měla připravenou jednu velmi důležitou otázku na rodiče a přála si na ni co nejdříve znát odpověď.
Ihned po příletu domů vyhrkla na tátu Strnada: „Tati, a když jsme udělali špatnou věc, má nás Bůh ještě pořád rád?“ Taťka s úsměvem odpověděl: „To víš, že ano. Má vás rád pořád.
A teď z vás má navíc velkou radost, protože jste dokázali uznat svou chybu. Náš nebeský tatínek vás oba moc miluje a přeje si, abyste byli s ním.“ Eda i Jája si pomysleli, že je to moc krásné. Zajímalo je, jak by mohli Bohu ukázat, že také chtějí být s ním. Vždyť není vidět ani cítit, tak k němu nemohou přijít na návštěvu jako k Esterce nebo Františkovi. Ale rozhodli se, že se na to zeptají někdy příště.
Mk 10,2–16: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.“
Dnešní evangelium nám říká, že Ježíš chce abychom byli s ním a jediné, co musíme udělat, je prostě přijít.
Pokus se během tohoto týdne poděkovat Ježíši za přátelství.
Tip na modlitbu: Dobrý Ježíši, děkujeme ti, že nás máš rád. Děkujeme ti, že můžeme být u tebe, že jsi náš bratr a že nikdy nejsme sami. Děkujeme, že pro tebe jsme všichni na prvním místě.“
