Kartička číslo jedna - 23. neděle v mezidobí
Strnad Eda a jiřička Jája
Byl podvečer babího léta, jeden z posledních teplých dní. Strnad Eda a jiřička Jája se vraceli z výletu. Byli plní dojmů a radovali se z toho, že stihli podniknout ještě jednu výpravu přes několik kopců a polí, než se ochladí a slunce bude zapadat dříve a dříve. Byli nadšení a těšili se, až budou povídat mamince, tatínkovi a sestřičce, co všechno viděli. „Já se snad nedočkám. Už chci být doma, mám tolik zážitků!“ pískal Eda vzrušeně. Přelétli jeden menší kopec a už se před nimi otevřela louka, na jejímž okraji roste keř, ve kterém jejich ptačí rodina bydlí.
Když se vrátili, u Strnadů panovala veselá nálada. Tak je to ostatně téměř každý den. Rodiče jsou totiž dobře naladění skoro pořád. Tatínek Strnad drží nad svými dětmi pevné křídlo a maminka Strnadová má pro svá ptáčata vždycky otevřenou náruč. Mají svá ptáčata moc rádi a ona mají ráda je. Jsou také nadšení, že jsou jejich dítka zvídavá, podnikavá a baví je poznávat svět. Někdy se o ně trochu bojí, ale to rodiče dělají, protože mají o své děti starost a nechtějí, aby se jim něco stalo. Mladší sestřička Emička s nimi zatím zůstává doma. O tu se tolik strachovat nemusí, protože ji mají pořád pod dohledem. Eda je Emiččin starší bratr. Jiřičky Jáji se ujali, když přišla o své rodiče. Mají ji ale rádi, jako by byla jejich vlastní.
Když Eda a Jája přiletěli domů, hned rodičům povídali, co všechno jim pohled do krásné přírody v okolí nabídl. „Viděli jsme tolik ovocných stromů! Hlavně jabloně, ty má na zahradě skoro každý. A lidé, kteří mají záhony, pomalu začínají sklízet brambory, cibuli a česnek. A dýně! Letos se všem urodily krásné velké dýně,“ hlásil Eda. „A když jsme letěli zpátky,“ dodala Jája, „viděli jsme z výšky západ slunce.“ Ten já mám moc ráda. A úplně nejraději mám, jak se vždycky slunce odráží od vody. Na to bych se mohla dívat pořád.“
„No to je krásné,“ usmál se tatínek Strnad. „Jsem rád, že se vám výlet líbil.“ „Myslím, že bychom mohli za tu krásnou přírodu a plody země poděkovat Bohu,“ dodala maminka Strnadová. „Bez něj by totiž žádný západ slunce, jablka ani zelenina nebyly. To on všechno stvořil, protože nás má rád.“ A tak se společně modlili: „Náš drahý Bože, děkujeme ti, že nás máš rád. Děkujeme ti, že jsi nám dal křídla, abychom mohli létat po světě, a oči, díky kterým můžeme vidět krásnou přírodu, kterou jsi stvořil. Děkujeme ti také, že se Jáje a Edíkovi dnes nic nestalo, že se v pořádku vrátili domů a že se mohou radovat z toho, co viděli, a povídat nám o tom. Amen.“
Jája nechápala, kdo přesně ten Bůh je, ale byla po celodenním letu tak unavená, že se rozhodla, že se už nebude na nic doptávat a raději půjde spát. Ke kladení otázek mámě a tátovi bude určitě ještě spousta příležitostí.
Bůh nám dal pět smyslů – zrak, sluch, čich, hmat a chuť − abychom skrze ně mohli vnímat krásný svět kolem nás. Ale mít všechny tyto smysly není samozřejmost. V evangeliu na dnešní neděli je příběh o muži, který neslyšel. Naše smysly jsou darem od Boha. Je důležité být Bohu vděční za to, co máme.
Zkuste si během tohoto týdne všimnout něčeho krásného, uvědomit si, kterým smyslem jste to vnímali a poděkovat za to Bohu.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 2 v neděli 12. září: jméno mladší sestřičky strnada Edy z příběhu
